Psáno kdysi dávno, tuším,ž e snad ani neprošlo reedicí...Chami


Stála na chodníku, starý ošuntělý plášť měla pevně utaženy kolem těla, límec zvednutý. Kolem projížděla auta a rozrážela dešťovou vodu. Pršelo, ale jí to nevadilo. Stála tam již několik hodin, nějaký déšť ji už nevytrhne. Ne, když čeká na ni, na svoji lásku.
Vzpomínky ji zaplavily, jako když se stará známá píseň vkrádá do podvědomí a nutí vás zpívat, ačkoliv jste si mysleli, že slova už dávno neznáte.
Zvláštní, že téměř každou vzpomínku doprovázela známá melodie z pohádky, kterou milovala již jako dítě. Zamáčkla slzu a zvedla tvář k večerní obloze a nechala déšť stékat po skráních.

Vzpomněla si na jedno z jejich prvních setkání. Bylo to nějak koncem loňského léta, pravděpodobně ten poseldní týden v srpnu. Ano, tak to bude.
Tenkrát při jejím příjezdu jen trochu pršelo, ale když se vydaly do lesa, strhla se docela slušná bouřka. Strávily tenkrát spolu v obětí několik hodin, usmívaly se a jedna druhou uklidňovala, že se jim nemůže nic stát. Kapky vody jim klouzaly po tělech a promáčely jim oblečení. Neřešily to, vždyť to byla jen voda. Smály se, čela opřená o sebe, a objímaly se.
"To abys mi nezmrzla," zašeptala tenkrát Edita. Krásné chvíle štěstí. Kdo by si v ten moment pomyslel, že to jednou skončí a ještě tak ošklivě. Že příčinou krachu bude opět chlap? No, kdo? Kdyby jste se zeptali Edity, samozřejmě až po onom konci, asi by vám řekla, že to tušila od začátku a že jí to nijak nezasáhlo. Že už se stala vůči těmto věcem obrněná. A vy byste poznali, že Edita není moc zdatná lhářka. Vždycky jí zčervenaly tváře a uši. Několikrát dokonce začala koktat, což jí na věrohodnosti nepřidalo. Možná, že kdyby měla nějaký záchvat upřímnosti, jen by se na vás podívala a zaječela z plných plic.
"Nesnáším chlapy!Jsou to jen hnusný hajzli, kteří jen hledí na to, jak ublížit. Chtějí všechno pro sebe a když to dostanou, zahoděj to. Nenávidím je! Jsou to hnusný, necitlivý mrchy!" Nejspíše by jí po tvářích stékaly slzy vzteku a možná, že by si prsty zajela do vlasů. Kdo ví? Edita nikdy nepřipouštěla svou slabost na veřejnosti.

Dívka se posadila na lavičku a složila hlavu do dlaní. Déšť jí padal za krk a studil jí. Vzhlédla na druhou stranu ulice. Prázdno. Kdo by taky v tomhle počasí chodil ven., pomyslela si a následně se usmála. Ani netušila proč. Prostě měla potřebu zapnout mimické svaly a zformovat tenkou linii úst do úsměvu.
Vybavila si další vzpomínku.

"Hele, panenko, copak to máš?" zaslechla za sebou a ještě než se stihla otočit, kdosi ji chytl kolem pasu, přitáhl si ji k sobě a políbil na šíji. Ten dotek rtů by poznala všude.
"Edit, lásko moje,"odvětila a opřela se o ni se spokojeným výrazem. Stály tam, opíraly se o sebe a boky pohybovaly do rytmu muziky.
"Skočím si pro pivo,"zašeptala po chvíli Editě do ucha a odešla k baru.
"Taková kráska a musí si pro pivo sama?" Otočila se za mužským hlasem a pohledem se střetla s mužem asi středního věku. Měl delší černé vlasy sčesané dozadu a uhrančivé hnědé oči. Ostře řezané rysy mu přidávaly na kráse. Měla pocit, že na okamžik přestala dýchat.
"Promiň, nechtěl jsem tě uvést do rozpaků," omluvně se na ni podíval. Cítila jak pod tím pohledem červená. Usmála se. Na jeho tváři se také objevil úsměv.
"Říkej mi Ben," spiklenecky na ni mrkl a nabídl jí rámě. S jemnš rozpačitým úsměvem přijala nabídku a nechala se odvést na zahradu. Na to, že někde na parketu nechala stát dívku svého srdce, příliš nemyslela.
Celý večer se nechávala okouzlovat Benovou sebejistotou a elegancí a utápěla se v jeho krásných očích.
"Moc krásně jsem si to užil. Chtěl bych tě opět vidět, myslíš, že by to bylo možné?" zeptal se jí, když ji doprovázel na autobus. Opět jen přikývla, protože měla strach, že když promluví nahlas, poničí kouzlo této chvíle.
"Tak, co třeba zítra na náměstí?"
"Ty jsi místní?Nikdy jsem tě tu neviděla. Pamatovala bych si tě." Ben se spokojeně usmíval. Než stihl odpovědět, došli na zastávku a blondýnka nastoupila do autobusu.
"Tak zítra má krásná," narozloučenou ji políbil na hřbet ruky.

Vzpomínka vyprchala ještě rychleji, než se objevila. Už nestála na zastávce a nenehávala se unášet uhrančivým pohledem mladého muže. Už ne. Teď seděla v dešti na lavičce a čekala. V blízké kaluži zahlédla svůj odraz a tiše zaúpěla. Asi by mne už nepoznal, pomyslela si. V ten moment, jakoby někdo zmáčkl spínač, se vynořila další vzpomínka.

Seděli s Benem na kašně a něčemu se smáli. Jemně ji hladil po vlasech a šeptal jí do ucha sladká slovička.
"Asi ti nechybím, že?" Otočila se po hlase.
"Edit," zašeptala a nespouštěla z dívky oči. Ta jen přejela pohledem po dívce a po Benovi a zhnuseně odešla.
"Edit!" vykřikla blondýnka a rozběhla se za ní. Chytla ji za ruku a prudce otočila k sobě. Na její tváři zahlédla slzy.
"Lásko moje, promin mi to." Edit ji pohladila po vlasech a zašeptala:
"Víš, kotě, tady není co odpouštět. Sama jsi si vybrala s kým chceš být," políbila dívku na tvář a odešla.
"Ale já tě miluju!" křičela dívka přes celé náměstí. Bylo jí jedno, že ji všichni slyší. Musela to ze sebe vykřičet. Po tváři ji stékaly slzy, když padla na kolena a šeptala ta slova pořád dokola. Miluju tě, miluju tě, miluju tě..

Vzhlédla, když tato vzpomínka vyprchala a cítila, jak se její slzy mísí s deštěm. Pláču pro starou věc. To je šílený. Ta věc nebyla stará, snad tak půl roku, dýl ne.
Pohled jí znovu sklouzl na druhou stranu ulice. Oči se jí rozšířily vzrušením.
"Edit," zašeptala několikrát za sebou. Vstala z lavičky a rozběhla se přes cestu.
"Edit!" vykřikla. Postava na druhé staně se zastavila a rozhlížela se. Takový okamžik stačil, aby k ní dívka doběhla.
"Co tady děláš? Pro bohy, dyť jsi mokrá na kost," roztáhla deštník a podala ho blondýnce. Ta zavrtěla hlavou.
"Nejde mi o deštník nebo o sucho," řekla a stáhla si vlasy z čela.
"Tak o co?"
"O tebe. Chci abys mi to odpustila. Chci, abys věděla, že tě miluju a vždycky budu."
"Zlato, víš že tě miluju…" zareagovala Edita, ale v polovině věty ji hlas posmutněl.
"Ale?"
"Víš, že tebou si člověk nikdy není jistý," dokončila Edita svou myšlenku a zahleděla se do šedých očí dívky, jenž strávila posledních pár hodin čekáním.
"Pravda. Nevím, co bude za týden za měsíc za rok, ale vždycky tě budu milovat, Edit," přikývla blondýnka. Mezi oběma ženami nastala chvíle ticha.

"Prosím, neplač," narušila ticho Edit, přitiskla dívku k sobě a sevřela ji v náručí. Cítila, jak jí blondýnka položila ruce na záda a jak se její tělo chvěje pod návaly pláče. Po chvíli se blondýnka odtáhla, usmála se, naposledy Edit políbila a zmizela v dešti. Za několik okamžiků osvětlily silnici reflektory projíždějícího automobilu a ve chvíli, kdy auto projíždělo zatáčkou ozvalo se skřípění brzd. V té rychlosti a na kluzké silnici řidič neměl šanci zastavit. Ozval se náraz. A těsně před ním, ženský výkřik.
Edit si zakryla rukou ústa a vybavila si, co jí blondýnka kdysi říkala: "Víš, Edit, nikdy nechodím v dešti po chodnících. Je v tom takový krásný adrenalin."