Jednou, když začala jsem vážně brát,
že lesbičkou se zkrátka nemůžu stát,
že u jí jsem, jen se tomu bráním
a čest svou , tím vlastně krutě haním,
došla jsem na okraj jedné cesty,
šla jsem dolinami, lesy i městy.
Spálila jsem mosty,které tudy vedly,
blízko sebe jsme ...s ní...tenkrát sedly.
Ucítila jsem to hned,
byla pro mě celý svět.
Byla a je a zůstane navždy,
i kdyby spáchala trestný čin vraždy.
Člověk to takto cítí jen jedenkrát v životě,
když půjde cestou, jakou mu vytyčili jiní,¨
odnese si svůj svět na botě.
Ale já to překonala, postavila se tomu čelem,
vše bylo jak v pohádce, zvláště po splynutí s jejím tělem.
Náhle bylo všechno silnější než já,
a já ...láskou celá ztracená.
Některé okamžiky by měly trvat věčnost,
však získaly by tím nejspíš řád...jménem všednost.
Proto každou chvíli, kterou jsem s ní,
pokládám za nevšední.
Zevšednět znamená zestárnout....
a já si s ní...přeji pouze omládnout.
Mládnutí duší,všem totiž sluší,
jen musí být v tom...člověk po uši.