Vítr fouká na nábřeží, dívka s pláčem kolem běží.

Utekla jí láska, běží za ní.

Chytnout ji zpět však lehké není.

Volá. "Lásko počkej prosím!!"

"Vysvětlit ti něco musím.

Nevážila jsem si Tě, viděla jsem jen sama sebe.

Přijmi mojí omluvu, samota mě teďka zebe.

Šanci poslední mi dej, nenech moje srdce plakat.

No tak Lásko slitování se mnou měj, fakt na sobě budu makat."

Láska na ní hleděla, nejistýma očima.

Sílu opustit ji neměla, dušička jí bolela.

Do očí si obě hledí,

ani neví, že tajný pozorovatel kousek sedí.

"Škoda by bylo tak velké lásky,

zbytečně by se vám bez ní dělaly vrásky.

Vždyť Láska je jak orchidej,

když ji máš tak ji dej!"

Slzy jim po tváři stékají,

jen sami sebe, nikoho jiného nemají.

Láska chytla dívku za ruku a vracela se s ní zpět.

"Když jsem s tebou nevnímám kolem svět."

"Miluji Tě a ty to dobře víš, i když s tebou byl často kříž.

Však důkaz lásky od Tebě teď mám

a jsi to nejlepší, co na světě znám!!!"

Byly sobě souzeny.... city jedna k druhé jen tak nezmění.